Ani nevím jak začít. Je něco kolem desátý v pondělí ráno a já už jsem si udělala pořádnou snídani, napsala článek, upravila pár fotek, připravila další článek, sundala prádlo, pokecala se ségrou co je novýho, protože jsem skoro celý víkend byla pryč… Asi úplně normální věc pro většinu lidí, ale pro někoho, kdo nesnáší vstávat před devátou, když prostě nemusí, je to celkem výkon. Taky že to nebylo jen tak, ale vstávala jsem společně s někým, kdo to takhle má úplně normálně. A to je ta věc, nad kterou často přemýšlím, jak moc mě ovlivňují lidi kolem a celkově ta společnost, ve které se pohybujeme. Za poslední řekněme dva roky jsem potkala strašně moc lidí, ale asi ty největší změny se u mě udály za posledních pár měsíců/ týdnů. Celý život jsem měla naprosto přesně naplánovaný, co bych v životě chěla dělat, co je a co není správný a jak by se to všechno mělo dělat. Pro mě je strašně stresující, když odě me neustále někdo něco očekává a mně se to všechno nevede třeba tak, jak bych já chtěla. Proto jsem udělala jednu velkou změnu. Zatím vůbec nevím, jestli je to k lepšímu nebo k horšímu, taky se může stát, že to zase nebude ono a já budu za rok pokračovat tam, kde jsem skončila, ale kdo ví. Nejhorší je podle mě zůstat na místě a pak celý život vyčítat, že jsme to tenkrát nezkusili jinak.

Hranice mezi tím, co je náš cíl a sen je podle mě strašně tenká a aspoň pro mě je strašně těžký to nějak odlišit. Snů mám strašně moc, vždycky jsem je měla a možná proto jsem jako dítě neustále ležela v knížkách, utíkala do světa jiných a představovala jsem si, jaký by to bylo být na místě těch kterých postav. Mít sen podle mě není tak zavazující, protože ty se plní jen tak náhodou, ale když se řekne cíl, je to pro mě něco, co je třeba za každou cenu dosáhnout.

Celkově poslední dobou strašně tápu. Školy, práce, vztahy, kamarádi… Snad jen u kamarádu jsem schopná říct, že vím s kým je mi dobře a kdo stojí za to abych s ním trávila čas. Na jednu stranu mám ráda hezký věci, drahý tašky a oblečení, fancy místa, kam chodím na večeře… Na druhou ale neustále myslím na to jak to bylo super minulý léto, když jsem byla v na Bali měsíc nenamalovaná, nosila jsem pořád to stejný oblečení a nejšt'astnější jsem byla, když jsme se po několika hodinový cestě dostaly k vodopádu, kde jsem se jenom na chvíli zastavila a koukala na všechno kolem. A to bylo pro mě to pravý štěstí. Asi by se to všechno posunulo ještě o level dál, kdybych tam byla s někým, kdo pro mě hodně znamená, ale všechno má svůj čas a jsem si jistá, že to přijde. Jde to i bez luxusního hotelu a s jídlem z ulice za pár korun od usmívajících se místních.

Proto je mi někdy až špatně, když se dívám na všechny ty rádoby št'astný a spokojený holky, který postujou nový kabelky a fotky z dovolených, kde je ale dost divný, že jsou vždycky samy. Řekla bych, že toho o spoustě lidí vím až dost a přijde mi neskutešně nechutný, co jsou určitý lidi pro ty věci schopný udělat. Ale ještě víc líto je mi těch ostatních, který se chovají normálně slušně, mají zázemí, rodinu, studují, chodí na brigády, nejsou celý umělý a připadají si kvůli tomu nedokonale. Já jsem vždycky měla dost rozumu na to, abych si uvědomila, že to tak správně není, ale zase to beru z pozice někoho, kdo nikdy o materiální věci nouzi neměl a neměla jsem příležitost někomu něco závidět. A ani proto všechno neukazuju, protože se mi to už několikrát vymstilo.

Proto bych byla strašně ráda, kdyby si už všichni uvědomili, jak moc je tohle všechno povrchní, instagram není reálný svět, ukazuje jen to, jak by všichni chtěli aby jejich život vypadal. Mám k tomu ještě hodně co říct, ale o tom zase někdy přístě.

Moc dobře vám, že se lidi radši koukají na obrázky než aby četli tyhle slohovky, proto budu mít radost z každáho, kdo to dočte až do konce a bude mít k tomu co říct, i když se mnou třeba nesouhlasí.

Mějte se krásně, pusu E.

P.S. A jo, na té fotce mám na ruce tetování s krávou, co jsem našla to ráno v jogurtu jen tak pro pořádek😆